Image default

Ze svatby stopem na Balkán

Nutno tedy podotknout, že se nejednalo o moji svatbu…:)

Byla sobota 2. září 2017. Svatba mojí kamarádky.

V odpoledních hodinách sedíme všichni na hostině, kde tatínek nevěsty pronáší přípitek k jedné nové životní kapitole novomanželů. A já koukám na hodinky a odpočítávám hodiny. Krátí se mi čas. Vím, že za pár hodin musím vyrazit směr Balkán.

Takto to dopadá, když máte být ve stejný čas na dvou místech. V zářijovém termínu běžně jezdím jako průvodce na poznávací zájezd po národních parcích Chorvatska. Pro mě to znamená, že je to domluvené už měsíce dopředu. A někdy se stane, že máte v jednom dni být na dvou různých místech. Jako třeba na svatbě kamarádky, kterou prostě nemůžete vynechat. Jenže zájezd je nasmlouvaný dlouho dopředu a nebylo by fér to rušit. Co teď?

Jsem hlava tvrdá a pokud se v mém životě objeví podobné „kolizní“ situace a já chci být součástí obou, dělám maximum pro to, abych našla kompromisní řešení. A to někdy i na úkor svého pohodlí a překonávání sama sebe. 

Nějakou dobu před tímto dnem D jsem rozběhla plánování a domlouvání s cestovkou i kolegou průvodcem Tomem, se kterým jezdíme na zájezd od Chorvatska.  V ideálním případě bych s turisty odjížděla v pátek z Česka, ale domluvili jsme se, že se na zájezd připojím o dva dny později – v neděli v Chorvatsku.

Svatba byla v sobotu. A vzdálenost do chorvatského kempu do města Starigrad-Paklenica téměř 800 km.

Bylo potřeba najít způsob, jak co nejrychleji dostat z bodu A do bodu B ideálně přes noc ze soboty na neděli. Přes spolujízdu se mi poštěstilo najít dvojici, která v sobotu večer odjížděla z Brna do Chorvatska na ostrov Krk. Což bylo pořád daleko od mého chorvatského cíle, ale alespoň je to už v Chorvatsku.

Kolem sedmé hodiny večer jsem se tedy rozloučila se svatebčany a po osmé už nastupovala na benzince před Brnem do auta mířícího na jih. Zjistila jsem, že nejsem jediný blázen, který hledal dopravu k našim jižanským bratrům. Kromě mladého páru-řidičů a mě se do našeho malého „minibusu“ naskládali další 3 cestující jedoucí každý na jiné místo do Chorvatska. Ale všichni tři měli větší štěstí než já, jelikož jejich cíl byl na Krku nebo v blízkém okolí.

Byla to příšerná noc. Nejsem žádný cimrplich, ale v tomto autě se nedalo moc dobře spát. Vlastně jsem mohla být ráda, když mě ve 4 ráno vysadili na Jadranské magistrále u zavřené benzínky, kde nebyl nikdo, koho by moje zombie vzezření s kruhy pod očima mohlo vyděsit.

Moje opravdové dobrodružství začínalo v neděli 3. září po čtvrté hodině ranní.

S malou brašnou, deficitem spánku a myšlenkou, jestli na mě z té černočerné tmy u zavřené benzínky někdo vyskočí, jsem se rozhlídla na oba směry Jadranské magistrály v naději, že tu uvidím nějaký náznak života v podobě projíždějícího auta…  Za pár minut okolo mě prosvištěl jeden kamion. Pak na pár minut zase klid, jen šumění moře v dáli.  

Se stopem na Balkáně jsem už zkušenosti měla, ale bylo to vždy za světla a hlavně ve dvojici. Nikdy jsem nestopovala sama. Ale když není zbytí…

Do východu slunce zbývaly asi 2 hodiny.

Měla jsem dvě možnosti. Sednout si na obrubník, počkat na první sluneční paprsky a začít stopovat pak. Anebo – zkusit štěstí na těch pár projíždějících autech, která si mě v té děsivé tmě možná ani nevšimnou.

Upřímně – teď vůbec nechápu, jak jsem toto mohla udělat! Nechat se vyhodit uprostřed noci na neznámém místě a přemýšlet nad stopováním samotná a za tmy! Občas prostě jdu za svým „za každou cenu“ a s horkou hlavou. Ale musím zaklepat – nikdy nebyl větší problém a vždy to stálo za to.

V dáli zasvítily reflektory auta. Váhavě jsem přistoupila k okraji silnice a zvedla palec pravé ruky. Nic se nestalo, auto jelo dál. Takto jsem pokusy párkrát zopakovala. Provoz byl opravdu mizerný, za půl hodiny bych auta spočítala na prstech jedné ruky. Ale nebylo se čemu divit, kdo by ve 4 ráno někam jel.

Z opačného směru se blížilo auto a zabočilo na benzinku. Říkala jsem si, že místní obsluze benzinky začíná směna. Auto se ale začalo blížit ke mně a zastavilo těsně vedle mé malé cestovní tašky.

Z okýnka vystrčil hlavu usměvavý Chorvat.

Ptal se mě nechápavě, co tu v tuto dobu dělám. Když jsem mu řekla, že stopuju, vykulil oči, pokřižoval se a řekl ať si nastoupím, že sice z „mého“ směru přijel, ale že mě alespoň kousek popoveze. Zírala jsem na něho s vykulenými očima ještě víc než on na mě. Ale taková nabídka na liduprázdné silnici se neodmítá. Nastoupila jsem do auta a byla jsem ráda, že z toho strašidelného místa odjíždím.

Cestou mi sympaťák Ante vyprávěl o svatbě kamaráda, ze které jede. Měli jsme tedy společné téma. Až na to, že já s těmi promilemi v krvi jela jako spolujezdec. Nicméně Ante vypadal, že řízení zvládá a že by se snad po povolené hranice alkoholu za volantem vlezl. Odvezl mě do přibližně 20 km vzdáleného městečka, kde mě osobně odvedl na autobusovou stanici, zjistil, kdy mi jede autobus směr Starigrad Paklenica a se slovy, že je stopování nebezpečné a ať dobře dojedu, jsme se rozloučili.

Počkala jsem, až Ante zmizí z dohledu a vrátila se se vztyčeným palcem zpátky na silnici. Ne že bych měla něco proti autobusům, ale na nejbližší spoj bych musela čekat pár hodin. A bůh ví, jestli by vážně jel. Postávala jsem na křižovatce a pokoušela stejnou taktiku, jen teď tedy za světla. Zastavilo mi auto s italskou značkou.

Dva mladí Italové jedoucí do Zadaru

Řekla jsem si: Super! To je až za Starigradem, takže mě dovezou až do konce! Ale osud a Italové tomu chtěli jinak, když mi o 30 km dál v největrnějším chorvatském městečku Senj oznámili, že se tu zdrží o něco déle. 

Přístavní městečko Senj

Městečko Senj pro mě bylo už známé. Každý rok zde s lidmi na zájezdě stavíme po nočním přejezdu. Tak jsem šla i letos ve stopách zájezdu.  Toto přístavní město má pěknou starou část města a pevnost Haj Nehaj, která se tyčí nad centrem. Senj je díky pověstnému větru bura nejchladnějším místem na Jadranu. Nárazový chladný vítr přicházející od průsmyku Vratnik zde vane až 200 dní v roce a může dosahovat rychlosti přes 200 km/h. A mimo jiné také umí složit stan rychleji, než z něho zvládnete vylézt. 🙂

Bura se rodí v Senji, vdává se v Rijece a umírá v Terstu.

Úzké uličky staré části města Senj
Pevnost Haj Nehaj v Senji

Prošla jsem centrum a na konci nábřeží zaujala onu známou stopovací pozici. Místní na mě zvědavě pokukovali, stopaře tu asi často nevídají, ale pohledy místních mě neodradily. Neměla jsem na výběr, měla jsem za sebou jen malý kus cesty, zbývalo překonat ještě 150 km.

Po několika minutách se mi zadařilo. Dva zaměstnanci nedaleké hydroelektrárny jedoucí do práce mě poposunuli o necelých 10 km a vysadili u odbočky k hydroelektrárně za Senjí. Zanedlouho mě na stejném místě nabral jiný pracovník hydroelektrárny, kterému zrovna skončila šichta a bylo mu řečeno jeho kolegy, že tu stojí jedna ztracená duše toužící se dostat dále na jih. Ideální načasování stopovat v době střídání směn. Jedinou nevýhodou u takovýchto případů je, že tito řidiči – k mé smůle – bydlí nedaleko.

Člověk si musí užívat cestu, a ne jen vyhlížet cíl!

Motto celé mé cesty na zájezd!

Mým dalším „pár kilometrovým posunovačem“ byl postarší pán. Vyprávěl mi o všech strastech života v Chorvatsku, o práci na černo, nízkých důchodech a všem možném, z čeho se stačil za pár minut vyzpovídat.

Vysadil mě v malém městečku u moře, jehož název si nepamatuji, ale zato si pamatuji výrazy štamgastů v místní hospůdce. Není se čemu divit, na začátku září byl už turistický ruch ten tam a vidět tu živou duši s jinými než chorvatskými rysy – prostě rarita.

Ale na to si na Balkánu člověk brzy zvykne. Pokaždé, když zavítáte do zapadlé vesničky nebo městečka s menším nebo nulovým výskytem turistů, kde je na první dobrou je vidět, že tam nepatříte, zažijete takových pohledů nespočet. Tyhle bych na prstech obou rukou nespočítala.

Prošla jsem kolem místních popíjejících v hospůdce espresso či Ožujsko a vystoupala po jediné ulici k mojí oblíbené Jadranské magistrále. Sluníčko už dávno nesvítilo, nebe se zatahovalo a začala foukat pověstná chorvatská bura. Stopovací štěstí mě opustilo. Stála jsem tu něco přes půl hodinu. Vítr nabíral na síle a k tomu začalo pršet. Vzhledem k tomu, že všechno moje nepromokavé oblečení na mě čekalo v mém cíli v kempu a vzhledem k vzdálenosti, kterou jsem musela překonat za tohoto počasí, nezbývalo mi, než zatnout zuby a zkoušet štěstí dál.

Stopnout si auto někdy trvá celou věčnost a jindy je to otázka pár minut – někdy až sekund!
Nikdy nezapomenu na stopování v Kosovu v hlavním městě Priština, kde nám během 5 sekund zastavila dokonce dvě auta! 🙂

Po nekonečné době jsem viděla přibližující se auto zpomalovat!

S nadšením jsem se rozeběhla k autu s vidinou, že budu v teple a suchu. Každopádně jestli mi čekání na dešti a větru přišlo nekonečné, cesta s tímto pánem byla to stejné v bledě modrém. Franjo byl pán kolem padesátky (u Chorvatů ale někdy těžko odhadovat) a byl pracovníkem správy chorvatských silnic. Měl na starosti kontrolovat život chorvatských silnic v této oblasti. Jak mi vysvětloval, několikrát denně jezdil na této trase asi 50 km sem a tam a kontroloval, jestli se na cestě nevyskytne nějaký problém, oddrolené skály, nehoda a tak dále.

Těch 50 km jsme jeli skoro hodinu, nesměl prý daný úsek projet rychleji. Nikdy mi čas neubíhal pomaleji! Na druhou stranu mě přiblížil k cíli zatím nejvíc ze všech jeho předchůdců, i když nejpomalejším tempem. Franjo mě vysadil ve větru a ustávajícím dešti „uprostřed ničeho“. Žádná vesnice na dohled, stříška autobusové zastávky nebo cokoliv připomínající lidskou přítomnost. Jen plácek na to, aby se Franjo mohl obrátit a jet zpátky, odkud přijel.

Po dalším minimálně půlhodinovém čekání v chorvatském nečase jsem přemýšlela, proč se Chorvati v neděli nevozí po Jadranské magistrále… Alespoň tuto jednu neděli, stejně už mají po sezóně, turistů minimum, nosila bych je na rukách.

Jako dar z nebe mi byl seslán čtyřicátník kapitán trajektu Davor.

Zrovna mu skončila noční šichta na trajektu, který jezdí na trase Prizna-ostrov Pag. Takže pro změnu nevyspaný řidič, paráda!  Každopádně jsme to s Davorem těch pár kilometrů zvádli až k dalšímu místu zařazeného na seznam „in the middle of nowhere“ a krasojízda pokračovala. Šedé mraky nad hlavou v kombinaci s hustotou silničního provozu slibovaly jediné – „naději“ deštivých zážitků.

Nepříznivé počasí na chorvatském pobřeží mi bylo stále v patách.
Jediným mým „společníkem“ na místech „in the middle of nowhere“ byl tento šedý uzlíček s velmi omezenou výbavou do chorvatského nečasu.

A tady mě čekali moji poslední převozníci (obrazně řečeno, samozřejmě jsem čekala já je – se vztyčeným palcem na pozdrav). Byl to německo-ukrajinský pár se psem mířící do Starigradu-Paklenice na dovolenou. V duchu i nahlas jsem zajásala, že máme stejnou cestu i cílovou rovinku! Posádka auta jsme byla hodně mezinárodní. Malý kříženec, který se ke mně celou cestu tulil, byl původem ze Slovenska. Takže krajan. 😀 Paní Ukrajinka byla velmi příjemná a lámanou angličtinou mi popisovala, jak se hafík dostal k nim domů, a taky, co všechno už v Chorvatsku projeli.

Po ujetých 200 km a přibližně 5 hodinách stopování jsem konečně uviděla značku Starigrad-Paklenica! Bylo to kolem desáté hodiny, takže celkem po 14 hodinách na cestě z ČR. Rozloučila jsem se s tímto milým párem a čtyřnohým slovenským chlupáčem a zamířila do kempu.

A nakonec jsem si stopla tohoto krasavce původem
ze Slovenska.

Místo „dobrodošlice“ rakije nebo (výborné!) višnjovače od paní domácí Marije čekala dvojice našich řidičů autobusu s prasklým klínovým řemenem. Měla jsem v plánu se ještě rozběhnout za Tomem a našimi účastníky zájezdu na túru do národního parku Paklenica, která začíná asi 2 km od kempu.

Místo toho jsem musela zaktivovat unavené mozkové buňky při telefonátu s místním servisem.  Sice mě tento technicky laděný hovor zdržel, ale touha po každoroční návštěvě tohoto krásného vápencového kaňonu (kde se mimo jiné natáčel Vinnetou) byla silnější než spánkový deficit. V následující hodině jsem tedy poloklusem doháněla skupinku vedenou Tomem, která měla ode mě značný náskok.

Šťastné shledání se zájezdem v chorvatských horách

Nakonec jsme se se tedy shledali na túře „po stopách Vinnetoua“ s cílem u příjemné horské chatky Ramića Dvori s pohostinným Marijem, který nás každoročně vítá panáčkem domácí rakije. Takže jsem o svou „dobrodošlici“ nepřišla, jen jsem si ji vypila asi o 550 m výše, než jsem původně plánovala.

Po stopování na túře za odměnu. Tady těsně před naším cílem – horskou chatkou Ramića Dvori s příjemným posezením uprostřed nedotčené chorvatské přírody. Se skleničkou chorvatského vína a tímto výhledem – balzám pro duši. 🙂
Kaňon Velika Paklenica
Rakije na přivítání
Cíl naší každoroční túry v Paklenici – horská chatka
Ramića Dvori.
Obsluha, bavič, nalívač rakije- multifunkční Marijo nás i letos vítal jeho domácí rakijí a dobrým jídlem.

To byl tedy konec mého autostopového putování na Balkán. Přestože nechci stopování úplně doporučovat – kdyby nebylo zbytí, asi bych takto nejela – ale ty zážitky, které z toho mám a příběhy lidí, do kterých jsem nahlédla, jsou prostě k nezaplacení! Většinou právě to, co se nedá naplánovat, je to, na co pak člověk nejraději vzpomíná.  A tak je to i s mojí nezapomenutelnou cestou ze svatby na zájezd do Chorvatska.

Nejkrásnější zážitky přichází neplánovaně! 💙

Skóre mojí cesty:

Ujetá vzdálenost Brno – Starigrad-Paklenica:790 km
Odstopovaná vzdálenost:posledních 200 km v Chorvatsku
K tomu mi pomohlo:1 spolujízda z ČR + 8 aut v Chorvatsku
V roli řidičů:svatebčan, 2 Italové, 3 pracovníci hydroelektrárny, pracovník správy silnic, důchodce, kapitán trajektu na Pag a ukrajinsko-německý pár se slovenským psem
Celková doba na cestě:14 hodin
Doba stopování:5 hodin
Pocit u cílové značky Starigrad-Paklenica:K nezaplacení!

Tip na závěr!

Mrkněte na chorvatského cestovatele Tomislava Perka, který stopem projel celý svět. Najdete u něj dávku cestovatelské inspirace vtipně zpracované ve videích z cest.

Doporučuji shlédnout jeho Průvodce stopováním níže – vtipně zpracované tipy a rady pobaví nejednoho stopaře. Ruku na srdce, v mém případě bylo pár pravidel porušeno…

Mohlo by se Vám také líbit

Slavonie | Zapomenutý kout Chorvatska

Veronika Flodrová

Rab | Ostrov štěstí a zelená perla v Jaderském moři

Veronika Flodrová

Zimní Chorvatsko pro cestovatele tělem i duší aneb tipy na méně ochozená místa

Veronika Flodrová