Image default

Šest nádherných let na Rabu a jedno velké rozhodnutí

Nastal čas …

Změna prostředí. Je čas se opět posunout. Odvaha udělat změnu. Ne, že bych věřila na věštění budoucnosti, ale dnešní karty – vtipně v den 14.2.2024 – s tímto tématem naprosto vystihovaly situaci, kterou jsem konkrétně dnes (a poslední půl rok) řešila.

Rok 2023 byl krásný. A taky náročný, na různých frontách. Hlavně na těch pro běžné oko neviditelných, na těch vnitřních…

Je léto, moje šestá sezóna na Rabu.

Na ostrově, kde se cítím být doma, kde mám spoustu kamarádů, znám spoustu lidí, kde je nádherná příroda, krásná zakoutí a kde jsem za ty roky prožila spoustu skutečně nezapomenutelných zážitků… SPOUSTU.💙 Sedím u sebe v karavanu a přemýšlím, jestli je to, co chci dělat. Tuto práci delegátky (svoji práci snů?!), pro tuto cestovku, na tomto místě. Jestli nemám něco změnit…

ZMĚNIT.

Načerpat nové zkušenosti, vlít nový život do žil, vystoupit z komfortní zóny a někam se posunout. Ale kam? Vždyť sama nevím. Je teď ta správná chvíle? Co budu dělat? Vážně chci opustit Rab a všechno tady za ty roky vybudované ? Už se nebudeš potápět, jezdit na výlety, potkávat ty své nejmilejší tváře…? Při velkých rozhodnutích se vás mozek snaží stáhnout zpět do zajetých “bezpečných” kolejí. Ale tentokrát mu začínám vzdorovat. Protože moje intuice je sice tichá a sotva slyšitelná, ale začíná se drát na povrch…

Když se procházím po starém městě Rab, usmívám se.

Užívám si toto nádherné kamenné městečko. Miluju to tu. Přijímám a respektuju tento ostrov se vším, co přináší, a cítím, že i on přijímá mě… Ale zároveň cítím, že tu něco chybí. Ten pocit se dere na povrch už vlastně pár let, jen jsem mu nedávala prostor. Co to ale je, zatím netuším. Jediné, co vím je, že MUSÍM ODEJÍT.

Odejít z Rabu, opustit komfortní zóny pro mě známého ostrova, nechat tam starou sebe, aby nové já mohlo vylétnout z popela a slz smíření a opuštění tohoto místa. Pustit to staré a vyjít vstříc novému – neznámému.

Když jsem se rozhodovala, že si začnu hledat práci jinde, vlastně jsem tomu ještě nevěřila, že to fakt udělám. Když mi přišel email z nové cestovky, že mě berou, spustilo mi to vodopád – Niagáru – slz. To mé vnitřní zatvrzelé já tajně doufalo, že žádná jiná práce nebude, že prostě zůstanu na Rabu. Na místě, kde je mi dobře, na místě, které miluju, ale na místě, které mě vlastně tak trochu ubíjelo – respektive můj rozvoj, moji budoucnost, mé já, které nevědělo co se životem, neb zůstat stát dlouho jen na jednom místě je ztráta rozhledu, ztráta života. Život je o pohybu. Posunování se. Buď místně nebo vnitřně. A já věděla, že ten druhý pohár byl už na tomto místě naplněný a začal přetékat.

Nabídka práce z jiné cestovky pro mě znamenala chycení otěží života do svých rukou.

Převzetí zodpovědnosti za svůj život. A ne jen tajně doufat, že “se to rozhodne za mě”, že mě nepřijmou a že se vrátím tam, kde část mého já chce být. Člověk musí dělat rozhodnutí sám za sebe. Nenechat o sobě rozhodovat druhými lidmi nebo okolnostmi. Stát si za svým a podle toho kráčet životem, a ne se jím nechat vláčet.

A tak tu sedím v Brně a postupně vše vstřebávám. Přijímám, že ŽIVOT JE ZMĚNA. Že je potřeba poslouchat svůj vnitřní hlas, i když někdy našeptává hodně potichu. Že je potřeba dát sebe na první místo, abychom byli šťastní a abychom mohli druhé dělat šťastnými. Že je potřeba odejít z míst a od lidí, i když je miluješ, když cítíš – VÍŠ, že děláš správnou věc a že to bude nakonec to nejlepší, co jsi mohl/a udělat.

A tak chci PODĚKOVAT.  💙💚❤️

Poděkovat za 6 nádherných letních sezón na – pro mě – nejkrásnějším ostrově na světě.

Chci poděkovat a na dálku obejmout všechny lidi, kteří se na této cestě účastnili, se kterými jsme se nasmáli, zvládli těžké chvíle a mohli se o sebe opřít. Kolegové a přátelé čeští i chorvatští❤️, kteří pro mě hodně znamenali a pořád znamenají. Stala se z nás jedna velká letní RODINA, která se každý rok znovu a znovu potkávala na stejném místě.

Chci poděkovat všem svým chorvatským přátelům – svojí Rabské rodině, která mě vzala pod svá křídla a díky kterým se mi ostrov i Chorvatsko zarylo pod kůži natolik, že si připadám, že jsem tu prostě DOMA.

Děkuji, přátelé, že jsme spolu zažili spoustu smíchu, ranních kafíček před výlety s lidmi na moře, večerních gemištů po návratu z moře, slunečných i větrných dní na moři znamenající nezapomenutelné vlnobití i zážitky. Děkuji za neplánované i plánované akce.

Děkuji smíškovi a vždy dobře naladěnému kuchaři a harmonikáři Alenovi i kapitánovi-kytaristovi Hrvojovi za koncerty na moři i mimo něj. Děkuji za přátelství a pohodovou atmosféru na výletech na lodi lásky (na brodu ljubavi) Sardině. Teď už se s vámi na moře vyjet nebojím. Už vím, že to přežiju. 😀 Kdo jezdí do Chorvatska chápe, že je řeč o místní pohostinosti. Tady totiž na nataženou ruku s rakijí nebo gemištem neexistuje odpověď Ne! NE-E-XIS-TU-JE! 🙂

Děkuji za nejlepší bar na Rabu Trstika a její majitelce Aně za příjemnou atmosféru i nej drink long island ice tea na světě, který vám s úsměvem donesl pohodový personál. Děkuji za spoluzorganizování koncertu, na který nikdy nezapomenu – bez ohledu, jak těžký byl druhý pracovní sobotní den. 🙂

Děkuji, Rabe, že jsi mě naučil překonávat strachy i sebe.

To první při potápění, které se stalo mým odpočinkem i závislostí. Na své první potápění plné strachu i svých prvních 40 metrů pod hladinou o tři roky později nikdy nezapomenu. Za podporu moc děkuju, Darkovi, Arijanovi a Lukovi (Mirko Diving Centre), kteří mě občas hodili do vody (Ovo nije voda. Ovo je more!), občas se mi smáli a občas drželi za ruku. Já se jim za to párkrát “odvděčila” veganským obědem, po kterém jakožto správní Chorvati nedůvěřive koukali, ale nakonec to snědli a dokonce i přežili.

Děkuji kamarádce maratonistce Martince, která mě nenásilně donutila “zaběhnout” Projekt 24km na její 24. narozeniny a překonat tím svoje přesvědčení, že “to nedám”. A dala jsem. A byla jsem nesmírně šťastná. Všechna omezení jsou jen v naší hlavě.

Děkuji všem kapitánům lodí a jejich posádkám, kteří se často stali mými nejbližšími.

Děkuju lodi Barba Šime – kapitánovi Šimemu a Maji za x stovek společných hodin a nezapomentulných zážitků na lodi i mimo ni. Velké díky za to, že jste mě postavili za šank a naučili mě točit ten nejlepší gemišt na světě.

Děkuji  mému “malému” dvoumetrovému adoptivními bráškovi Antoniovi za všechny ty srandičky na lodi, kdy si ze mě “znakovou řečí” za mými zády dělal srandu a pobavil tehdy všechny naše turisty při našem lodním výletu. Děkuju pohodovému kuchařovi Jadranovi, mistrovi chorvatské cyklistiky, za výborný obědy a jeho drsný humor bez obalu.

Speciální dík 💙 patří kapitánovi Robimu z lodi s duší z Malé Maris (moc doporučuju jejich výlety 💙) za svoji inspirativní osobnost plnou pozitivní energie, dobra, vlídnosti a životních zkušeností. A  taky děkuju, že jsi mě nechal spát na Malé Maris, když jsme se nad ránem s kamarádkou vracely z největší oslavy ostrova Rabské fjery. Mým snem hned po práci delegátky bylo strávit noc na lodi (nebo co z ní zbylo). Díky za jeho splění. Hned dvakrát. 🙂

Děkuji Veljovi a jeho mořskému psíkovi fence Dolly za společné houpavé momenty na lodních výletech po krásách ostrova. Dolly, jsi nejvíc mini obranářka lodi a mořskej pes (morski pas v chorvatštině znamená žralok), co jsem kdy poznala. 🙂

Děkuji všem majstrům z našeho kempu v Loparu, kteří mě nikdy (no, většinou :D)  nenechali ve štychu, když jsem si už po opravách sprch, záchodů a se sikovkama v ruce nevěděla s něčím rady. Díky za ty společné gemišty a pokecy na vaší majstorské “bazi”. Bohužel foto s vámi nemám, ale vzpomínek spoustu. 🙂

Děkuji všem z Loparu i celého ostrova za přátelství, vzájemnou pomoc, dárky a suvenýry v podobě rakije, olivového oleje či fíků a zeleniny ze zahrádky od “babky travarice” Milice, za výborné obědy v té nej restauraci v Loparu Sveti Marin, NEJ veganské snídaně v Rabu v restauracích Capo Fronte a Banova Vila, a taky za ten NEJ sladoled  a zmrzlinové poháry v kavárně Conte Nero.

(Kalorie jsme radši nikdy nepočítali, ale řekněme, že to bylo velikosti nemalého obědového meníčka s obří dávkou sladkých endorfinů do těla.)

A v neposlední řadě VELKÉ, ale opravdu velké DÍK patří mým kolegům, delegátům a pokojským, kteří se stali mými dobrými kamarády ❤️ a se kterými jsme si prošli SPOUSTU zážitků. Od brzkých ranních výběhů, společného vaření i narozeninových oslav, „rodinných“ výletů, střetů s blbci, kopání odtokových kanálků mezi stany za slejváků, kdy nikdo z nás nezůstal suchý ani čistý, chytání létajících židlí, katalogů, někdy stanů při větrných dnech, kdy se ozývala chorvatská bura, po spoustu dalších (ne)normálních zážitků, včetně opilých spoluobčanů v kempu i zapomenutých pasů v Česku, které se za ty roky staly naším denním chlebem a připadaly nám naprosto všední.

Prostě delegátcovská rutina aneb po tom, co všechno jsme spolu zažili, nás už jen tak něco nerozhodí. 🙂

Děkuju i všem ostatním zlatým lidem z řad dovolenkářů, které jsem při své práci delegátky poznala a každoročně se s nimi zdravila při příjezdu na tu naši písečnou Rajskou pláž. Spousta z vás mi přirostla k srdci, spousta z vás mě inspirovala, na spoustu z vás jsem se těšila. Děkuji za společné okamžiky bez ohledu na to, jak dlouhé byly.

Děkuju ti, Rabe. ❤️

Vždycky budeš mít svoje místo v mém srdci.❤️ Čas s tebou strávený se nedá zapomenout. Spoustu jsi mě toho naučil. SPOUSTU. 

Jak žít práci i život svých snů. Jak se sžít s novým prostředím a navazovat nové vztahy. Jak si ochočit stresové situace a (snažit se) nevnímat problém jako problém. Jak zachovat pokerface, být flexibilní a naučit se méně rozčilovat situacemi, se kterými nic neuděláš. Jak si užívat života a doplnit endorfiny na moři. Jak opravovat klimatizace i záchod, řídit loď nebo namíchat ten nejlepší gemišt na světě. Jak splynout s prostředím tohoto smaragdového ostrova a s obyvateli se srdci na pravém místě. Nebo třeba jak nadávat v chorvatštině jako rodilý Chorvat (Jebiga!). A taky jsi mě naučil smát se z plných plic. A to hodně.

Cítila jsem se tu nádherně a jako doma. Žila jsem tu NAPLNO. Nejen za to ti …

…ze srdce DĚKUJU! ❤️

💚❤️💙

Toto není konec. Je to NOVÝ ZAČÁTEK.  

Toto není sbohem. Je to pouhé AHOJ. Na chvíli. Aneb jak říká náš kapitán s duší Robi “Kdo jednou vkročí na Rab, bude se sem vždycky vracet.” A já vím, že má pravdu. 🙂

Ale teď už je na čase jít dál. 🙋‍♀️🌻❤️

HVALA ti, Rabe. Hvala, živote. Hvala Vero (kako su me zvali neki na Rabu) na hrabrosti živjet život svojih snova. Hvala svim mojim prijateljima s Raba. Rijeći ne mogu opisati koliko meni značite, koliko vas volim i koliko sam zahvalna na svemu što sam s vama doživljela.❤️


Rab mi se uvukao pod kožu i uvijek će ostat u srcu sa svima vama koji ste učinili moj boravak na Rabu nezaboravljivim. Isto tako hvala onome gore 🌙, koji na nas pazi, koji je naš vrlo dobar prijatelj i koji nam nekad zna birat puteve života, u koje mi se u tom trenutku ne razumijemo, ali koji će na kraju biti ono što trebamo i želimo.

Zahvalna sam na svakoj minuti provedenoj na Rabu. I ako bih imala prilike, ponovila bih SVE iz početka. Jer kako bi rekao naš Oliver – VRIDILO JE. ❤️💚💙 …Jebeno je vridilo… 🙂

💙💙💙 Otok Rab. Otok prekrasnih duša. Zauvijek ćeš imati mjesto u mom ❤️. 💙💙💙

Mohlo by se Vám také líbit

Rozhovor o plavbě zaoceánskou lodí aneb zážitky ze zemí lovců perel a nekonečných pouští | Světlanino sdílení

Veronika Flodrová

Co zažít na Rabu a v jeho okolí

Veronika Flodrová

Zimní Chorvatsko pro cestovatele tělem i duší aneb tipy na méně ochozená místa

Veronika Flodrová