V Chorvatsku není nic pěknýho, škaredé moře, přeplněné pláže, hlava na hlavě…
Je ve zkratce mé – balkanistiku (srbštinu a bulharštinu) studující – mladé já před rokem 2016. V rámci studijních pobytů a výletů na univerzitě jsem tehdy navštívila všemožné státy na Balkáně – Srbsko, Makedonii, Bulharsko, ale Chorvatsko jsem objížděla obloukem. A to i po mé první práci delegátky v Černé Hoře v roce 2014. Chorvatsko bylo jednoduše na černé listině. Jakoby na tom Balkáně ani nebylo. Aspoň tehdy pro mě.
Na studijním pobytě na vysoké -Ohridské jezero, Makedonie (Na tomto místě jsme mimochodem 2 dny v kuse nespali – divoký studentský život :))
Na semestr na Erasmu v Bulharsku, tady na výletě do Melniku, města vína
Moje delegátcovské poprvé v Černé Hoře v městečku Ulcinj
Střih. Rok 2016 a moje první průvodcování pro cestovku.
Hádejte kde? No jasně že Chorvatsko! To zatracované Chorvatsko, kde nic není! Jen krásná příroda, spoustu národních parků (ne, fakt to nejsou jen Plitvická jezera), opuštěné tajemné hory (tehdy jsem poprvé narazila na své milované pohoří Dinara) a světe div se, i to moře nebylo taková katastrofa (ba naopak, koupání na jednom z mini ostrůvků národního parku Kornati bylo snové!).
První průvodcovská vrcholovka
v pohoří Dinara
S mým průvodcovským kolegou
u zátoky Zavratnica
Krásná koupačka na malém ostrůvku
v NP Kornati
Byla jsem skeptická, když jsem dostala nabídku jet jako průvodkyně „jen“ do Chorvatska. Ale z toho „jen“ Chorvatska se v následujících letech stalo mnohem víc než letní destinace spousty turistů. Stalo se „jen“ mým druhým domovem. Tato vřelá divoká jadranská kráska tyrkysovo-zelené palety barev moře a nedotčené vnitrozemské přírody se stala místem, kde se cítím nepopsatelně živá, veselá, šťastná… Místo, kde se dnes cítím, jako bych sem patřila.
Ale zpátky k roku 2016 a průvodcování po Chorvatsku. Tehdy jsme mimo jiné navštívili krásnou zátoku Zavratnici na pevnině nedaleko ostrova Rab, tzv. „chorvatský fjord“. A evo mene za dva roky. V roce 2018 mě cesty života zavedly jako delegátku právě na ostrov Rab. Zase – do toho Chorvatska, kam jsem nikdy – opakuju NIKDY – nechtěla.
Zátoka Zavratnica bylo první místo, kam jsem v roce 2016 průvodcovsky vstoupila. A za dva roky jsem se tu – na Rabu – usídlila na několik let. Za tu dobu jsem tu s lodními výlety byla nesčetněkrát.
Zbytek příběhu spousta vás, mých známých, zná. Kdo ne, zde je zkrácená verze.
Rab se stal mým domovem na šest letních nezapomenutelných sezón. Rab se stal místem, kde jsou lidé, na které nikdy nezapomenu, se kterými se zasměju od srdce a kteří mě každým dnem učili své nakažlivé bezprostřednosti a otevřenosti druhým i životu. Rab je nedílnou součástí mého života a ponaučení od toho nahoře, že když něco nechceš a odmítáš, dostaneš to „darem“ a nakonec tvé staré já pochopí, že je to vlastně všechno úplně jinak a zjistíš, že se ti to zatracované Chorvatsko zarylo pod kůži jako tetování, kterého se už nezbavíš. A ani nechceš. ❤️
Rab. To jsou pláže, turistické stezky, nádherná příroda. 
Nejpohodvější místo na Rabu. Já s mým českým týmem na plážovém baru Trstika. 
Další pohodové místo. Lodě s harmonikou, kytarou, lodě s duší.
Střih. Je rok 2022.
K milovanému Rabu mi přibývá Dinara, téměř zapomenuté pohoří v chorvatském vnitrozemí u hranic s Bosnou a Hercegovinou. A já si plním další sen (ten první byla práce delegátky u moře) – organizovat turisticko-poznávací cesty Chorvatskem jinak. V pomalém tempu, beze shonu, v malé skupince cestovatelů, v nádherné nedotčené přírodě s bydlením u jezera, mým milovaným pohořím Dinara za zády, a pohoštěním přímo z přírody, z polí a zdrojů místních obyvatel.
Prostě takový nádherný ekoturismus aneb ZPÁTKY KE KOŘENŮM. Začala jsem tehdy objevovat cestu „zpátky do přírody“ a Dinara se stala mým druhým „chorvatským tetováním“ v srdci.
Jezero Peruća mezi pohořími Svilaja a Dinara. 
Dinara a její planiny. 
Oko Dalmácie. Pramen řeky Cetina.
Od roku 2022 jsem na Dinaře začala organizovat tyto cesty „jinak“, jednak poznávací a turistické, jednak ženské pobyty ve spolupráci s dalšími ženami. A často jsem se sama sobě musela smát. Víte proč?
Protože já, holka mající dříve Chorvatsko na černé listině, teď druhým ukazuje tu skrytou krásu vnitrozemí, o kterém dříve vůbec neměla (nechtěla mít) tušení, že existuje. Často se přistihnu při myšlence, že je to jako bych přesvědčovala své mladší já o tom, že tu to fakt stojí za návštěvu. Že je to Chorvatsko vážně podceňované a že mýty o Chorvatsku, jak ho má většinu Čechů zažité, by se měly bořit. Tedy jen trošku, ať to tu není zase jako na pobřeží. 🙂
Moje nejoblíbenější místo hluboko v pohoří Dinara 💚 a mé oblíbené heslo. 🥰
Řekni tomu nahoře, kam určitě nechceš a co se ti nelíbí. On ti na to posvítí a ukáže cestu, jak se na věci začít dívat z jiného úhlu pohledu.💛
Chorvatsko není jen o moři. Je mé oblíbené tvrzení. Není, ale je to jeho nedílnou krásnou součástí. A proto vždycky ráda tvrdím, že je to ta nejlepší kombinace. Hory a moře. Příroda a tradiční kamenná městečka. Klid přírody i živo(t) na pobřeží.
Rovnováha jako den a noc, jedno bez druhého není kompletní. Chorvatsko je jednoduše nekonečné pobřeží s tyrkysovými zátokami i odlehlé vnitrozemí s nedotčenou přírodou, tajemnými horami a srdečnými místními.
Zátoka na Rabu daleko od letního ruchu.
Dinarsky Robinson, Ante Budiša ve své konobě, kde se kouzlí zázraky na talíři přímo z přírody.
Kamenná typická zákoutí chorvatských městeček. Staré město Rab.
A tak chci i vám ukazovat, co mě na Chorvatsku uhranulo. Nakoukněte občas na můj „chorvatský“ Facebook, Instagram nebo YouTube, aby jste si lépe nacítili, co mě tu tak táhne. Anebo se můžeme potkat naživo – na některé z cestovatelských přednášek v Česku nebo netradičních poznávacích cestách v Chorvatsku (více k cestám zde). Budu se na vás těšit. 🙂
Zatím přikládám alespoň ochutnávkový vibe letošní netradiční cesty Chorvatskem TAJE CHORVATSKÉHO POHOŘÍ DINARA. Vyvedla se nám totiž na jedničku. ❤️⬇️⬇️⬇️
