Tento příběh si tu odkládám pro sebe. Až si budu potřebovat připomenout, že náročné dnešky plodí nádherné zítřky. A pokud něčím zaujme i tebe, inspiruješ se, začteš, pobavíš životními křižovatkami, tak budu jen ráda.   

💛💙❤️

Je 31. května. Přijíždím k chorvatsko-černohorským hranicím se zvláštním pocitem tam uvnitř…

Tak je to tady. Čeká mě pracovní delegátcovské léto v Černé Hoře. Po šesti letech mě čeká léto, kdy má noha nevkročí na půdu Chorvatska. Tato myšlenka ve mě vyvolává zvláštní pocity už pár týdnů, měsíců – od mého rozhodnutí odejít z ostrova Rab a zkusit “štěstí” někde jinde.

Dobrodošli u Crnu Goru.

Vítá mě nápis a černohorská vlajka. Před deseti lety, kdy jsem tu dělala poprvé delegátku, bych se zaradovala, že jsem v této zemi, dnes je tomu jinak.

Prší. Neskutečnej slejvák. Jakoby Chorvatsko plakalo se mnou. Nikdy bych nevěřila, že se mi tato země a její lidé může TAKTO zarýt pod kůži. Projíždím úzkou silnicí vedoucí přes klikaté zatáčky a trajektem přes boku Kotorskou do Budvy. Budva, město nočního života. Místo přesně pro mě. 😛

Na přeplněném parkovišti před domem hledám místo pro své malé auto naplněné mým domovem – věcmi na x měsíců života v zahraničí. Všude kolem bytovky, rozestavěné budovy. Vcházím do svého budoucího bytu v přízemí bytovky s výhledem na ono přeplněné parkoviště.

ŠOK!

• 

Je to, co přichází, když si v bytě po příjezdu vybaluju. ŠOK. Je to, co trvá další týden. Nekonečných sedm dní, kdy se procházím Budvou s orosenýma očima za slunečními brýlemi a přemílám si v hlavě, jestli v této panelákové, stavenišťové divočině s šílenou dopravou a rozkopaným městem  budu schopná strávit 4 měsíce při práci delegátky.

Prvních sedm dní, resp. první dva, tři dny jakoby nebraly konce. Cítila jsem se v šoku, ztracená, opuštěná, sama. Cítila jsem se nešťastně, naštvaně a byla jsem hodně na dně. Bylo to jako bych odsekla kořeny stromu a snažila se ho zasadit někde jinde. Někam, kam nepatří. Měla jsem pocit, že půlka mého srdce zůstala za hranicemi v Chorvatsku.

První týden byl týdnem vnitřních monologů, rozhovorů, otázek. Proč jsem tady? Proč jsem vlastně odešla z Chorvatska? Chci tady být celou sezónu? Chci začínat někde odznova? Nová přátlelství, pracovní kontatky, vše od nuly?  Nebyl den, abych několik jeho částí neprobrečela.

Asi od půlky týdne, kdy jsem se seznamovala s mými černohorskými kolegy, které naší cestovce zajišťují různé služby, to bylo o něco lepší. Ale tady se přesto přeze všechno mi začal našeptávat tichý vnitřní hlas: Je toto, co chceš? Opravdu tu chceš být celé léto? Řídit v tomto chaosu na silnících? Objíždět hotely po celé Černé Hoře? Zůstat někde, kam se nechceš další roky vrátit?

Odpověd byla automatická. NE.

Chybí mi Chorvatsko, chybí mi moji chorvatští i čeští přátelé z Rabu i Dinary. Chybí mi tato země i s těmi nešvary, na které jsem poslední dobou nadávala. Navíc jsem byla zahlcená pracovními povinnostmi a v kombinaci s událostmi v mém životě za poslední dvě měsíce to byla poslední kapka. Dno bylo docela nadosah. A já se topila ve vlastní lítosti, smutku, naštvání a kdo mě zná, by mé negativní já nepoznával.  

Hlavou se mi začaly honit myšlenky na návrat.

Tam severněji. V tom se ale ozvalo EGO. “To to jako vzdáš?” “To jako nedáš tuto sezónu – ty, která si vždycky zakládá (nebo se tváří), že zvládne vše?” Nejsem přece žádná máčka, ohradila jsem se vůči svému egu. Já přece vždycky všechno zvládnu!

„Ale nemusíš. Nemusíš vše zvládnout. Pokud v tom bude víc škody než užitku – pokud se v tom budeš více trápit, než co z toho získáš, MŮŽEŠ TO S KLIDEM VZDÁT. Vzdát a JÍT TAM, KAM TĚ SRDCE TÁHNE.“ Našeptával ten jemnější něžnější hlas.

Takto probíhaly moje monology několik dní. Do toho mi občas přistála sms z Rabu, od lidí, co přijeli na dovolenou, od lidí, co mě znají, a já byla naměkko (na dně) ještě víc. Sama a daleko od těch, co mám ráda.

Střídaly se mi nálady “z Černé Hory vytěžím maximum a dám to” versus “nesnáším to tady, chci pryč”. Tento týden jsem nebyla nejlepší verzí sebe sama, ale občas to tak má být, aby si člověk prošel temným údolím, aby se zase mohl odrazit a jít dál.

Vše se začalo lámat sedmý den.

Stojím na nábřeží před starým městem v Budvě a čekám na skupinku Čechů s místní černohorsko-slovenskou průvodkyní Vlastičkou (mimochodem skvělou ženou a naprosto bezkonkureční průvodkyní na Černou Horu). V hlavě se mi opět hádá ego a ta pečující část mě. “Zůstaň tu, nebudeš přeci utíkat.” “Buď k sobě laskavá a neubližuj si, pokud to není pro tebe, odejdi.”

Nebudu lhát, už předchozí dny jsem za pomocí mých drahých z chorvatské Dinary hledala práci v Chorvatsku. Jenže teď v sezóně už je vše obsazené,byl by zázrak něco normálního najít. V hlavě jsem měla ještě jednu možnost.

To je zbytečné, říkalo mi pesimistické já. Ale já nemám co ztratit.Napsala jsem jednomu známému kapitánovi z Rabu, jestli nemé volné místo v posádce jeho lodi. Lodi, kterou znám léta, znám posádku, vše na ní a mnozí z vás ji také znají, protože jste tam se mnou jezdili na výlety. 🙂

Když mi došla odpověď, bála jsem se jí přečíst, že budu zklamaná.

Ale nebyla. Napsal, že místo má. Že mu zrovna v těchto dnech odřekl jeden člověk…  Toto ve mě odstartovalo spousta  myšlenkových procesů a zároveň pochybností.  Chci zpátky na Rab / chci to tu zvládnout? / kde tam budu bydlet / chceš se vzdát práci delegátky / umíš vůbec dělat něco jiného? No, bylo to celovečerní představení, co vám budu povídat. 🙂

Ale tento moment byl počátkem všeho.

Všeho nového. Má hlava o sto šest přemýšlela, jak dál. Jak se rozhodnout? Jestli vůbec odsud budu moct “jen tak” odjet? Jestli zvládnu práci na lodi?

Je 7.6.2024. Probouzím se ve svém budvanském bytě za orchestru venkovních strojů. A vím, že VÍM.

• 

Rozjíždí se celodenní kolotoč rozhodnutí a událostí, který během 12 hodin změní mé původní budoucí plány na léto. Jsem napjatá, šťastná, v obavách, vystresovaná, unavená, nahoře i dole. Toto je jen zlomek mých rychle se měnících emocí, které jsem tento den zažila. Euforii měnily obavy a obráceně.

Po kývnutí na práci na lodi jsem si musela sehnat na mém ostrově ubytování. Což je na turistickém ostrově, kde většina apartmánů jde za tučné ceny jen turistům, docela oříšek. Tady ale zapracoval ten nahoře. Jakoby mi to předchystal, když mi jeden můj kamarád dohazuje starší německý pár s apartmány, které pronajímají jen pracujícím (Cože? Takové štěstí? To se na Rabu fakt neděje!) a nabízí mi prostorný apartmán dokonce s balkónem a blízko starého města Rab, kde bude kotvit můj zaměstnavatel.

Stojím v úžasu a nechápu ty “náhody”.

To štěstí, že se mi tyto události poskládaly. Je to jako znamení, že ten návrat na Rab se prostě má stát. Následná výpověď mé současné „černohorské“ cestovce (a o pár dní podařené nalezení delegátcovské náhrady) byla poslední tečkou v černohorském intermezzu. Tečkou ve sledu událostí a mých vnitřních rozbrojů, kde toto léto strávím.

7.6.2024 byl pro mě náročným a nádherným dnem. Byl to den, který rozhodl a navedl mě zpátky na MOJI cestu. V tento den jsem si našla práci i ubytování v Chorvatsku a dala výpověď v Černé Hoře.  V tento den jsem znovu objevila sama sebe, svoji sílu a uvědomila si, že jsem sem přijela, abych odjela. 

PŘIJELA JSEM, ABYCH ODJELA.

Přijela jsem do Černé Hory, abych si tu prožila pád na dno, dobu temna a konečně odražení se ode dna směrem vzhůru. Zpátky do života, který chci žít. Který jsem si musela odjet uvědomit do Černé Hory, že ho chci žít – v Chorvatsku.  Že ho chci žít tam, kam cítím, že patřím. Tam, kde je mi dobře a mám spoustu milých laskavých lidí kolem sebe.

A možná to nebude napořád. Ale vím, že TEĎ to tak má být. Že TEĎ se mám vrátit tam, kde se cítím být jako doma. Alespoň prozatím. Než si zase – díky nové prožitým budoucím zkušenostem – uvědomím  nové souvislosti, které můj život mohou zase nasměrovat někam dál (a nebo nemusí).

Teď už se zase usmívám.

Těším se. Zářím štěstím – při myšlence, že už brzy mé nohy vstoupí  zpátky na chorvatskou půdu. Zpátky tam, kde zůstalo část mé duše i mého srdce, které na mě čeká, až zase budeme moct být jeden celek v zemi, kterou milujeme.  V zemi, kde je spousta lidí, kteří mi tuto lásku oplácí. ❤️  V zemi, která není dokonalá, ale jejíž nedokonalosti po černohorské kapitole příjimám s otevřeným srdcem a vděčností za to, co tu dokonalé je.

Je 4.7. a já přejíždím černohorsko-chorvatské hranice.

• 

Vracím se. Dva dny po svých narozeninách si dávám ten nejkrásnější nehmotný dárek. Návrat do mého chorvatského domova. Návrat k lidem, které mám ráda, a na místa, kde je mi dobře.

PS: Děkuji ti, Černá Horo, za cenné lekce i pád do temných hlubin. Nebýt toho, nebyla bych tato osoba povstalá ze svého prachu, zase o chlup silnější. Nebyla bych tady a teď. V Chorvatsku. A za to (si) ti, Černá Horo, děkuju. Nelituju ani jedné vteřiny, ani jedné slzy. Jsem vděčná za tuto cennou život směrující černohorskou kapitolu, která urychlila sled událostí.  Jsem za ni neskutečně vděčná. A teď další krok do neznámé budoucnosti.

• 

•