Cesta za mým vysněným povoláním byla dlouhá a pozvolná. Pamatuji si, že někdy během studia na vysoké škole se mi konečně začala krystalizovat myšlenka, co vlastně chci v životě dělat. Lákala mě práce u moře. Lákala mě práce s lidmi a pracovat pro cestovní kancelář.
Vzhledem k tomu, že tenkrát (někdy v letech 2008 až 2012) jsem ještě nebyla připravená „hned do toho skočit po hlavě“, hledala jsem ty jednodušší, a tedy delší cesty. V prvé řadě jsem chtěla být připravena a všechno znát na 110%, než se do něčeho vrhnu. Dnes už vím, že v tomto „ideálním“ případě, by nikdo z nás z ulity nikdy nevylezl. Anebo by vylezl pozdě.
Na internetu jsem začala hledat informace o práci delegáta a tenkrát narazila na stránky delegat-ck.cz. Byl to pro mě přesně ten zdroj, který jsem potřebovala. Hltala jsem vše, co tu autor napsal. Jeho vlastní příběhy, tipy a triky na to, jak se stát delegátem, jak postupovat při hledání práce, na co se zaměřit apod. – žila jsem těmi příběhy a představovala si, jaké by to jednou bylo zažít to stejné. Což teď už vím a rozhodně to není tak růžové, jak se na první pohled zdá, ale o tom zase jindy. Tento web a ucelenější představa o mé práci snů pro mě byly jakýmsi stimulem.
Aktivně jsem si začala projíždět webovky různých cestovních kanceláří a nasávala informace a atmosféru cestovního ruchu. Na práci delegáta jsem si ještě netroufla, hledala jsem spíše, jak vůbec do nějaké cestovky proniknout, prostě začít od podlahy.
Po čase jsem si tedy našla práci v cestovní kanceláři Alexandria. Přes letní sezónu, tedy červen až září, jsem docházela do kanceláře a dělala klasickou kancelářskou práci – kopírování, zakládání smluv, prostě holka pro všechno. To byl rok 2010. V této cestovce jsem strávila všechna svá vysokoškolská léta.
Další rok jsem byla povýšena na zástupce CK na letišti. Pamatuji si, jaká euforie mě zachvátila při myšlence, že půjdu „do terénu“ mezi ty lidi, se kterými jsem chtěla pracovat, a nebudu už schovaná za kopírkou v kanceláři, kde lidské oko turisty z prodejny nedohlédne.
Moje práce na brněnském letišti byla v podstatě triviální. Mým úkolem bylo „vypravit“ klienty naší CK na cestu na svou dovolenou. V praxi to znamenalo předat hlavně letenku a ubytovací voucher, prostě všechny náležitosti pro úspěšný nástup do letadla a do hotelového pokoje v cílové destinaci.
Moje pracovní místo – budka o rozměrech cca 2×2 m s nápisem Alexandria byla mojí vstupenkou do světa turismu. Byla to „základní škola“ pro komunikaci s lidmi a řešení problémů. A že jich bylo! Přes zapomenuté pasy, podnapilé klienty se strachem z létání až po pilota letadla, který nepřišel do práce, a rozzuřené davy klientů čekajících na odlet letadla, které nemá kdo řídit. Škola života – tedy turismu.
Letiště se tehdy stalo mým letním domovem. Bylo potřeba tu být vždy na odlet letadla, což bylo prakticky dnem i nocí. Někdy se mi po nočních/ranních odletech nevyplatilo jet domů, tak jsem tu prostě přečkala (přespala). Navíc tu byla skvělá parta zástupců z ostatních cestovek i zaměstnanců letiště, takže se ty těžké a vlastně všechny chvíle dobře přečkávaly.
Blížil se můj poslední semestr na vysoké škole a já si tenkrát říkala, že je to má „poslední“ šance skočit na tu svoji vysněnou metu rovnýma nohama. Do několika cestovek jsem poslala svůj životopis s poptávkou po práci delegáta. Nikdy jsem se nedívala, jestli daná cestovka někoho takového hledá, ale rovnou jsem poslala email, že bych ráda pracovala jako delegát a že nějaké zkušenosti s prací s lidmi a v cestovním ruchu už mám.
Tenkrát mě strašně lákalo Bulharsko, které jsem si díky svému studiu na VŠ a letním školám bulharštiny zamilovala. Mířila jsem tedy na cestovky, které se specializují v tomto regionu. Nebyla jsem si jistá, jestli nezkušené mladé holce dá někdo příležitost, ale nebylo co ztratit.
A ono to vyšlo!
Dodnes si pamatuji pohovor ve Vaňkovce, nadšení z dosažené práce snů, školení delegátů před odjezdem a pak samotný odjezd. Vše vyšlo podle představ, jen tedy namísto bulharského Černého Moře jsem se ocitla na březích Jadranu v Černé Hoře.
A když jsem po příjezdu nadšeně posílala kamarádce z Maďarska svojí první fotku z pláže s popisem„The battle is about to start“, neměla jsem ani ponětí, jak trefný tento výrok byl a jaká jízda mě ještě čeká.
V roce 2014 jsem tedy dosáhla své vysněné práci na pláži. Cesta k tomu byla dlouhá. Trvalo mi několik let sbírání zkušeností a praxe, které mě povzbudily udělat krok sice do neznáma, ale krok směrem, který mě neskutečně táhl.
„Normálním“ lidem začíná pracovní týden pondělím, nám delegátům (většinou) sobotou.
Cesta za našimi cíli může být různá, může mít zkratky, ale i delší objížďky. A každý je jiný se svým vlastním přístupem, tempem a vlastní cestou. Pokud ale člověk udrží směr, nakonec dojede do vysněného cíle. Možná na cestě píchnete kolo, bude rozkopaná silnice, která vás zpomalí, nebo slepá ulice, která vás bude chtít odradit. Pokud ale člověk vytrvá a hledá další možné cesty, zaručuji, že ta cílová rovinka stojí za to. 😊
I když proběhnutím cíle to nekončí. Jen začíná další kapitola – tedy kapitoly. 😊
